Život na venkově

27. dubna 2018 v 20:07 | Chiarore |  Zápisky
Už je to pár měsíců, co jsem opustila místa, na která jsem byla zvyklá, a začla se vyskytovat na severu od Brna, kde teď mám nové bydliště i práci. Za tu dobu jsem nasbírala hodně zážitků. Mám za sebou tři plesy, dva sklípky, dvě kocoviny (překvapivě ne ze sklípků) a první setkání s Primarkem, které ve mně zanechalo nesmazatelný dojem (už jste někdy byli v jednom obchodě přes dvě hodiny?). Taky jsem si vyzkoušela jízdu na koni, střelbu ze vzduchovky, naučila se rozdělávat oheň v krbu (a v praxi se přesvědčila, že vysávat žhavé uhlíky opravdu, ale OPRAVDU není dobrý nápad - vysavač naštěstí přežil díky včasnému zásahu milého, který správně identifikoval původ smradu), malovala s dětma vajíčka na jarních dílničkách a obecně využívala čas naplno.



Jak mi to jde v nové práci? Snažím se. Největší problém mi zatím dělá vypadat nějak normálně při chůzi v lodičkách (dlužím velkou čokoládu výrobci balerín) a necítit se směšně při pomyšlení, že skutečně dělám ve formálním prostředí, kterému jsem se vždycky vyhýbala. Práce samotná tak zlá není. Hodně mi pomáhají skvělí kolegové i šéfová, kteří mi ukázali, že i v bance pracujou normální lidi a není se čeho bát (i když vás za zvrzání určitých procedůr můžou zavřít). A zřejmě mi bankovní dress code prospívá, protože kdykoliv se objevím ve sportcentru (sem tam se mihnu na recepci na výpomoci), ptají se mě trenéři i hosté, jakto že mi to v poslední době tak sluší (ať žijou líčidla).

Co se mé nové adresy týká, pomalu si zvykám. Myslela jsem, že mě Brno nijak nezměnilo, ale zřejmě pět let stačí na to, aby člověk koukal jak puk, když ho lidi na ulici sami od sebe zdraví a dokonce nejspíš vědí, co je zač. Že se někdo jen tak cestou domů staví na kus řeči, to už jsem taky zapomněla. Nejsem zvyklá ani na pravidelný sedánek u piva, že mi lidi bez říkání pomáhají s parkováním auta (už jsem vám vykládala, jak mi na Vinohradech parkoval rumunský dělník?). A to nemluvím o věcech, se kterými jsem se nesetkala ani ve své vesnici. Vůbec poprvé mi byla představena organizace Orel, kolem které se vlastně točí většina mých akcí, vysvětluje se mi správný program pouti a skoro jsem se účastnila i zabíjačky. Co vám budu vykládat, zážitků je hodně a překvapivě tu mám bohatější program než v Brně.

Nebudu lhát, změn bylo hodně a já až teď po několika měsících doopravdy poznávám, co to pro mě znamená. Už jsem zapomněla, jak dlouho jsem si zvykala v Brně a že i když mi je ve zdejší společnosti příjemně, bude nějaký čas trvat, než si zvyknu i tady. Obzvlášť, když mám poprvé práci mimo Brno. Ale věřím, že si to brzo sedne :) Jak se říká, na lepší se rychle zvyká a jsem přesvědčená, že to tak bude i v tomhle případě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama