Hraju si na kapelní manažerku

3. listopadu 2017 v 13:36 | Chiarore |  Zápisky
Už nějaký čas mám příležitost sem tam nahlédnout do zákulisí jedné nejmenované svatební, plesové a kdovícospolečenskéhoještě kapely. A jelikož jsem v sobotu poprvé absolvovala skutečně celé hraní od začátku až do konce, rozhodla jsem se, že zkusím popsat, jak taková akce vypadá z pohledu neznalce jako já (taky jsem to tak trochu dostala za úkol). Upřímně doufám, že mě ta kapela po zveřejnění článku ještě někdy někam vezme :D



Abych začla od začátku, přiblížím předpřípravu přípravy soboty (ne, nejsem opilá, jenom mě už nebavilo tu větu přepisovat do normálnější podoby). Ta spočívala v nachystání not a kontrole hudebních nástrojů, aparatury a technického stavu "německého lidového vozítka" (citace majitele auta), které nás mělo dopravit až na sever Moravy, kde se ona akce s názvem Šípková slavnost odehrávala. Konkrétně tuhle sobotu se k předpřípravě nečekaně přidala i několikahodinová oprava ložiska kola od vozíku (teď doufám, že jsem to neřekla moc blbě a nevysloužila si od zasloužilých automechaniků posměch za to, že jako blondýna popisuju cokoliv technického), bez kterého by se jaksi přeprava vybavení kapely neobešla.

Díky téhle malé komplikaci spal náš řidič jenom čtyři hodiny, než byl čas posbírat celou kapelu, což byla obvyklá formace kytarista, klávesák, trumpeťák + rozšíření v podobě usměvavé houslistky, jejich vybavení, mě, a jet. Při nakládání členů kapely a jejich nástrojů se projevila kreativita a zručnost získaná v dobách, kdy jsme všichni hráli tetris, takže se nám skutečně podařilo narvat do auta a vozíku v celé sestavě a mohli jsme vyrazit. S veselou náladou jsme absolvovali dvouhodinovou cestu i hledání správné příjezdové cesty ke kulturáku ("Nemá být tady někde ta odbočka?" "Jo, tady" "Tak proč to nehlásíš?! "Říkám, tady! Teď jsi to přejel" "Kde se tu dá sakra otočit?!").

Nakonec se nám přece jen podařilo všechno najít. Kapela šla rozestavovat aparaturu a zvučit, já jsem si mezitím udělala malou zastávku u babičky a zase se rychle vrátila zpátky, abych o něco nepřišla. Dorazila jsem akorát v okamžiku, kdy už bylo všechno nachystané a probíhala poslední zvuková zkouška, po které následoval hromadný uvítací přípitek Jégrem (ať žije správné načasování). Pak přišel čas na vybrání skladeb na zahajovací první sérii slavnosti a šlo se na to (tím myslím, že kapela šla na hraní, já na víno).

Coby externista jsem měla celý večer volnou ruku, takže jsem mohla pozorovat život na slavnosti jak z parketu tak zašitá v zákulisí. Obojího jsem využívala do sytosti. Dokonce jsem vyklusala i na pódium, když jsem kytaristovi podávala noty od jedné písničky a natáčela na mobil takovou malou pohybovou vložku od trumpeťáka (nikdy jsem se necítila tak důležitě a zároveň vyděšeně). Urvala jsem si i pár tanečků jak od členů kapely tak od lehce podnapilého pána, kterému se mě zželelo, když mě viděl stát samotnou v koutě. A aby toho nebylo málo, díky v žertu pronesené poznámce moderátora akce podpořené kapelníkem do konce večera všichni věděli, že nejsem jenom divák a fanynka kapely, ale i jejich manažer (tímto děkuju kapelníkovi za zástup nadšených lidí, kteří po mně chtěli, abych jim zařídila písničky na přání).

Abych nestrhávala pozornost jenom na sebe, popíšu ve stručnosti, jak vypadal večer z pohledu kapely. Přišli do zákulisí, sedli si, usrkli piva, vybrali písničky na další sérii, rozhodli pořadí, řekli si, jak jsou unavení, a vyběhli zpátky na pódium, kde je čekal nadšený dav lidí. Tam hráli vesele jednu písničku za druhou a protože měli opravdu úspěch, čekalo je i dvouhodinové prodlužování (aspoň myslím, že dvouhodinové, posun času mi v tom udělal trochu guláš). Někdy ve tři ráno, když už všichni únavou sotva mluvili (což při vystoupení nebylo poznat), přišel konec, rozloučení s lidmi, úklid aparatury a cesta domů. Přiznám se, že z té moc nevím, protože i když jsem vlastně jako jediná nic nedělala, jako první jsem v autě vytuhla a nevzbudily mě ani šílené poryvy větru, které trochu komplikovaly řízení auta s naloženým vozíkem. Přijeli jsme po šesté ráno nového času a tím akce oficiálně skončila.

Když jsem se z posledních sil umyla, padla jsem do postele a do nedělního večera nevěděla o světě. Nedokážu si moc představit, že bych ještě někde poskakovala na pódiu s hudebním nástrojem a nedejbože zpívala. Jako divák (a manažerka) jsem si ale večer maximálně užila a doufám, že si to někdy zopakuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama