Titanic na Vltavě

19. srpna 2017 v 13:27 | Chiarore |  Zápisky
Vždy, když přede mnou někdo mluvil o tom, že byl s partou na vodě, popisoval své zážitky jako nejhorší a zárověň nejlepší z těch, co kdy měl. Na jednu stranu věčné dřepění v mokrém oblečení, kempy různých kvalit, nepříjemné sbírání se z vody, když jste se vyklopili pod jezem, na druhou stranu skvělá nálada, po večerech živá hudba, pohledy na okolní krajinu a bary přímo uprostřed řeky. Lákalo mě si to taky zkusit. A po celých jedenácti letech naplánovaných a zase zrušených termínů, překonání strachu z utonutí či ztráty důstojnosti po ochutnávce příliš mnoha dobrot z říčních hospod to konečně přišlo. Jela jsem na vodu.



Původně jsme měli na Vltavě (to byla naše vyvolená řeka) strávit tři dny. Jelikož ale první den lilo jak z konve a v aquaparku, kde jsme zkoušeli aspoň nácvik techniky plavání, tekla voda studenější než v řece, nezbylo nám, než se rychle ubytovat a prozkoumávat vodácký život zatím jenom v hospodě, kde měli k dispozici nějaké ty životabudiče na zahřátí. Místní mládež zase zabavil kouzelný drapák, ze kterého si (nekecám) téměř každé dítě vylovilo nějakou tu kýčovitou hračku (po pár životabudičích jsem to zkoušela i já a v souladu s Murphyho zákony jsem nevylovila ani ťuk).

Abychom i my nějak přispěli k vytvoření dobré atmosféry, vytáhli chlapci od nás své kytary a rozhodli se něco zahrát, když nešlo jít na vodu. A hráli fakt dobře, protože se k nám za chvíli přidali nejen diváci z celé hospody, ale hoši získali i dalšího do kapely v podobě veselého dědy s klarinetem (na který jsem, mimochodem, chvilku hrála i já, teda když se mi podařilo do toho po dloooouhé době fouknout tak, aby vyšel ven nějaký zvuk).

V kolik jsme šli spát, doteď nikdo netuší. Překvapivě jsme i přes jisté potíže zvládli vstát ve stanovenou dobu a vypravit se proti proudu řeky pro rafty, které pro nás nachystali z půjčovny. Vyfasovala jsem vestu, pádlo, prohlídla si náš raft s názvem Titanic a pomyslela si, že tohle přece nemůžu přežít. Moje pocity se jenom umocnily, když jsem byla nucena na tu chatrnou rozhoupanou věc nastoupit a spolu se mnou šest dalších lidí, kteří všichni vypadali, jako by to pro ně byla denní rutina. Snažila jsem se nevnímat zelenou vodu plnou řas, přemohla nevolnost, statečně poprvé v životě zabrala pádlem a s rostoucím pocitem paniky sledovala vzdalující se břeh.

První jez přišel asi dvě minuty potom, co jsme se odrazili od břehu. V tu chvíli jsem dosáhla nejvyššího stupně paniky a slabým hlasem přiznala okolí, že se fakt bojím. Utéct ale stejně nebylo kam, pokud jsem se nechtěla v zimě vykoupat v té zelené vodě, tak jsem musela zatnout zuby, v duchu sepsat závěť, a čekat, co se bude dít. Jez byl čím dál blíž, namířili jsme to ke šlajsně (betonové koryto, kde má člověk aspoň šanci sjezd přežít, aniž by se utopil), já jsem křečovitě zavřela oči, schovala pádlo, přikrčila se a... přežila! Celý sešup mi připomněl mírnější horskou dráhu, trochu mě ošplouchla voda a to bylo všechno. Sranda přišla až na druhém jezu, kde se nám podařilo ztratit barel. Tehdy se ukázalo, jací jsou vodáci obětaví, když se jedni málem ve své kánoi převrátili, když se pokoušeli náš barel zachránit. Nakonec se nám podařilo jej společnými silami odlovit a plavba mohla pokračovat.

Zbytek dne by se dal shrnout do jednoho slova - pádlování. Čekala nás dlouhá trasa, takže nebyl čas na kraviny, s výjimkou krátké přestávky na oběd jsme se opřeli do pádel, vymetli všechny šutry na dně včetně jednoho, co byl vidět na míle daleko (originální Titanic byl na ledovce, náš očividně na říční kameny), a z posledních sil dopádlovali na místo určení. Vlastně z posledních sil ne, ještě jsme zvládli postavit stany, vykonat základní hygienu (ať žijou studené sprchy v kempech) a svalit se do spacáků.

Druhý den byl o poznání zajímavější. Na stejný čas jsme měli cca o dvacet kilometrů plavby míň, zvládli jsme se vyspat a už jsme byli sehraní, takže se háčci rozhodli zkoušet, co náš Titanic vydrží. Ani nespočítám, kolik vodáků na nás vrhalo nechápavé pohledy a zrychlilo tempo, když viděli, jak se pokoušíme o nemožný slalom mezi větvemi a najíždíme na břeh, abychom následně tahali raft zpátky na místo, kde byla hloubka. Potom jsme se museli joo snažit, abychom odchytli pomoc s pumpičkou, když se začal Titanic potápět.

Když už se pánové vyblbli a začlo nám být samotným smutno, přidali jsme se k ostatním raftům z naší bandy a poslední jez sjeli přivázaní za sebou jako vláček. Mám z té akce dva poznatky. Za prvé, když jedete v takovém množství, naberete při sjezdu rychlost, což je zábava. A za druhé, když máte rychlost a jste poslední, ohodí vás při nárazu mega vlna, po které se musíte převlíknout, i když jste celou předchozí plavbu zvládli zůstat víceméně suší, což už taková zábava není. Rovněž není lehké v takovém počtu rafty včas zastavit a nasměrovat ke břehu, když je hned pod jezem místo výstupu. My jsme to ale zvládli a tím naše plavba po Vltavě skončila.

Co dodat na závěr? Konečně jsem použila své kalhoty na běhání (na webu pro vodáky doporučili funkční oblečení, které nenasákne tolik vodou), nikdy už nedovolím, abych ztratila přehled o tom, kolik piv jsem vypila, neumím hrát na klarinet a... VODA JE SUPER!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama