Jak jsem byla na festivalu

1. srpna 2017 v 14:08 | Chiarore |  Zápisky
A je to tady. Jak jsem slibovala, přichází žhavý report z mého historicky prvního hudebního festivalu. A hned na úvod musím říct, že jsem měla při jeho výběru šťastnou ruku. Existuje-li totiž nějaké hodnocení festivalů podle náročnosti, byl tenhle první ročník Moravafestu ideální příležitostí pro festivalové amatéry, kterým se nechce rovnou do divočiny typu Votvírák nebo Benátská noc. Věkový průměr účastníků byl cca třináct let, místa pro stany habaděj, účast vlažná a na záchodech ani u stánků žádné fronty. A pokud nepočítám divnou existenci, která kamarádce sebrala právě koupené pivo, aby ho vyhodila a vzápětí ji pozvala na nové, nevyskytovali se zde ani podezřelí chlápci, kvůli kterým bychom měly potřebu mít při sobě baseballovou pálku na nutnou obranu. Jelikož bude tenhle článek "trochu" delší, rozdělila jsem ho do několika kategorií (a vůůůbec to není tím, že se v původní verzi nevyznala ani pisatelka, natož čtenáři)


UBYTOVÁNÍ

Naše ubytování v areálu (náramky + postavení stanu) probíhalo lehce chaoticky. Po příjezdu jsme totiž zjistily, že byť je areál už půl hodiny otevřený pro veřejnost, nikde není žádná pokladna, kde bychom se mohly prokázat vstupenkama. Když jsme celou oblast dvakrát prošly, rozhodly jsme se, že to prozatím necháme být a postavíme si stan. Což se ukázalo jako další problém. Moje maličkost totiž nikdy předtím stan nestavěla (jak s oblibou říká moje maminka, všichni kolem makali a já jsem tam byla na ozdobu). A jelikož jsem frajerka, odmítla jsem si náš stan i postavit na zkoušku u našich na zahradě, takže jsem ani nevěděla, jak ve skutečnosti vypadá. Jaké bylo tedy mé a kamarádčino překvapení, když na nás z prťavé tašky vyskočilo plachtoví, které by zastřešilo skoro celý fesťák. Okamžitě se po nás začli koukat táborníci od svých krásně maličkých stanů a čekali, co ty dvě blondýny se zděšenými výrazy vymyslí. Naštěstí jsme holky šikovné, tak nás napadla spásná myšlenka mrknout se po návodu (který byl bez obrázku a anglicky) a s jeho pomocí se nám podařilo celou stavbu úspěšně dokončit (kamarádka naše dílo nazvala stanem pro prncezny, moje rodinka po shlédnutí fotek šiškou).

Během stavby stanu se vyřešil i problém se vstupenkama. Někdy v půlce k nám přiběhla jedna z organizátorek, jestli máme vstupenky a když jsme jí řekly, že jsme nenašly místo, kde bychom je vyměnily za náramky, vypadlo z ní, že to je tím, že žádné nebylo, ale už je a máme to rychle vyřešit. Naše stavba byla v té chvíli ve stádiu, kdy jsme s kamarádkou křečovitě držely kostru stanu a snažily se vymyslet, co s tím, aby nám nespadla pokaždé, když jedna z nás povolila sevření. Organizátorka nám naštěstí řekla, po dotazu a vražedném pohledu, že stačí k pokladně skočit později, a za chvíli k nám dokonce přiběhla podruhé i s náramky, že to vyřešíme takhle. Tím jsme se staly oficiálními účastnicemi festivalu a mohly jsme se začít bavit.

JÍDLO A PITÍ

Problém většiny festivalů je u mě v tom, že si s sebou nemůžu brát vlastní jídlo ani pití. Vlastně kvůli tomu jsem se tak dlouho odmítala nějakého účastnit. Byla jsem smířená s tím, že to bude stejné i tady. Narozdíl od kamarádky jsem se tedy neobtěžovala s nějakým nákupem a potom jsem byla sakra ráda, že byla větší optimistka než já a nakoupila toho dost pro nás obě. Výběr stánků s jídlem byl lehce chudší a komu se chce živit dva dny v kuse na střídačku nudlema a klobáskama, že jo (dobře, na rožku stál stánek s ovocným salátem, ale ten jsme od první chvíle okázale ignorovaly). Takhle jsme měly první den normální jídlo a na druhý jsme si doplnily zásoby u místních vietnamců, kteří nezklamali a měli otevřeno i po jedenácté, kdy jsme se vyhrabaly ze stanu a mohly se projít po městě. Jako nealko jsme coby správné fitnessačky měly obyčejnou vodu místo chemických sodovek a alko zajišťovalo rovněž přírodní pivo a víno (první den spíš víno, hodně vína, naše verze hroznového ovocného salátu). Jako největší zradu považuju, že v neděli ráno kromě stánků z jídlem zmizel i ten s kávou, kterou jsme jako jedinou neměly z vlastních zdrojů a musely jsme tedy balit v těžkém zombie stavu.

INTERPRETI

Konečně se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu z celého festivalu, ke zpěvákům a skupinám. Festival jsem si vybírala podle svého oblíbeného zpěváka Pavla Callty (nebo Calty? nikdy nevím), kterého jsem hrozně chtěla slyšet naživo. No, moc mě nepotěšilo, když zveřejnili program a ukázalo se, že přijde na řadu až kolem jedné hodiny ráno. A kdyby mě kamarádka nepřiběhla vzbudit, protože mi nezvonil budík (jo, jsem taková měkkota, že jsem si musela zdřímnout a přišla tak o koncert No name), málem jsem ho ani neslyšela. Takže jsem se s leknutím vzbudila, vystřelila ze stanu a celý noční koncert strávila v lehce otupělém stavu.

No, to byl takový můj nejblbější zážitek, takže teď to vyvážím nejlepším. Přestávky mezi skupinami vyplňoval sympatický zpěvák Peter Juhás, ze kterého se pro nás dvě stala největší hvězda festivalu. A mám podezření, že jsme to dávaly trochu moc znát. Jako ne tolik známého zpěváka ho skoro nikdo neotravoval, jenže já, znalec show ČS má talent, jsem věděla hned, že je to super zpěvák a sympaťák a za chvilku jsem o tom přesvědčila i kamarádku. Výsledek je asi sto selfie, podpisy pro nás obě a fakt, že když nás druhý den pan Juhás potkal, tak nás s jeho typickým zářivým úsměvem pozdravil :D Ale abyste si nemysleli, že jsme měly nějaké postranní úmysly, většinu času ho doprovázela jeho krásná přítelkyně, takže jsme se snažily krotit, aby nebyl problém.

To byly asi nejvýraznější momenty. Námatkou můžu ještě zmínit, že jsem si vyřvala hlasivky, když přišel na řadu Xindl X, smála se u Pokáče, užila si Voxela, Sebastina, utíkala před davy fanynek s tričky Slzy a zjistila, jak super vystoupení umí udělat Mňága a Žďorb. A určitě toho bylo víc, ale už si to taky všechno nematuju :D

SHRNUTÍ

Během celého víkendu jsem o sobě zjistila pár věcí. Za prvé, umím postavit stan (ale už ne sbalit zpátky do piditašky, co byla k němu). Za druhé, zvládnu si poradit při nečekaných komplikacích (díkybohu ze Lidl, když jsem zjistila, že si nemůžu vzít na spaní tepláky, protože žádné nemám) a za třetí, i když si neporadím, blízcí mi vždy pomůžou (viz půjčená baterka, vlhčené ubrousky, powerbank, spacák, karimatka, stan, opalovací mlíko, pojizdné auto, instukce, jak se na ten festival vůbec dostanu). Coby účastnice festivalu jsem sama před sebou obstála a těším se na další rok, kdy třeba zvýším obtížnost a vyberu nějaký, na který chodí i dospělí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama