Můj vztah k běhání

20. května 2017 v 12:00 | Chiarore |  Zápisky
Než začnu s článkem, chtěla bych jen napsat, že mě těší, jak návštěvnost tohohle blogu prudce vzrostla, když jsem začla být zase aktivní. Dokonce jsem narazila mezi mými fanoušky i na pár překvapení (tímto zdravím slečnu, která mě sledovala i během dovolené na Srí Lance). Píšu sice hlavně pro sebe, ale i tak mě těší, když vidím, že sem někdo chodí pravidelně a tím pádem ho asi opravdu baví číst moje výplody :)



Téma mě napadlo včera, když jsem v třicetistupňovém pařáku absolvovala svoji dobrovolnou tůru přes půlku Brna a snažila se nějak doplazit do práce, než se upeču. Celkem jsem podle map ušla nějakých jedenáct kilometrů a všechno proto, že jsem se chtěla trochu opálit (jako odpočinkový bod jsem zvolila sestřin byt, kde jsem dostala okamžitě vynadáno za spálený obličej a povinně jsem se musela namazat opalovacím krémem, který sama zatím jaksi nevlastním). Proč jsem se prostě nevyvalila někde do trávy jako normální lidi? Protože mám strašně ráda procházky a jsem schopná chodit kdekoliv a kdykoliv (svoji půlnoční procházku přes Starou Osadu jsem, tuším, taky zmiňovala). O to divnější je můj vztah k běhání.

Asi jste si všimli, že se běhání stalo v posledních pár letech hitem. Běhají mladí, staří, hubení i méně hubení, běhají lidi se svými čtyřnohými miláčky (ano, myslím psy, třeba moje kočka by se na to tak akorát vy...), celebrity na podporu charitativních sbírek i šílenci, kteří se chtějí vyválet v bahně na závodech typu Spartan race. Běhání je opravdu populární a někdy mi přijde, že je to tak, že kdo neběhá, nežije. Včera, když jsem šla přes Lužánky, byl park plný nadupaných vystajlovaných běžců připravených vyběhat si endorfinovou odměnu, přestože byly polední vedra.

I já od svých kamarádek a kamarádů pořá dokola slyším o tom, jak je běhání úžasné, uvolňující a osvobozující a lepší než potit se zavřená ve fitku na skupinové lekci. Došlo to tak daleko, že mě přesvědčili, že bych to měla taky zkusit, takže už mám koupené kalhoty na běhání a málem jsem se účastnila jednoho z početných běžeckých závodů, přestože moje jediná příprava spočívala v občasném dobíhání šaliny. No, kalhoty spokojeně leží už přes rok ve skříni a ze závodu sešlo, protože se mi nechtělo dávat pětikilo za to, abych si uběhla těch sedm kilometrů, což mám i chůzí za hodinu, a dál nic.

Když mi nespolupracuje čtyřnohý mazlíček, dvounohého nevlastním a závody se mi nelíbí, mohla bych se stát aspoň sólo běžcem. Dokonce jsem si i nainstalovala do telefonu hned dvě čupr aplikace, které by mi měřily čas a kilometry a hned to plácly na facebook. Nějaké boty bych taky vyhrabala, tak jsem měla i základní vybavení dobrého běžce. Byla jsem domluvená i s kamarádkama kvůli psychické podpoře, měla naplánovanou trasu a... zase nic.

Běhání mi prostě není souzeno a i když pořád chovám naději, že si budu moct udělat nadšené selfie s pyšným komentářem, kolik jsem toho uběhla (poznámka, naučit se dělat selfie, ať na nich nevypadám jak nosatá opice), nejspíš zůstane pouze u plánování a radši budu jenom chodit, než abych pohla zadkem a přesunula se z bodu A do bodu B třikrát rychleji. Ale kdybyste věděli o nějakém super fíglu, který by mě donutil si běhání vyzkoušet a třeba i zamilovat, klidně mi ho napište, třeba se stane zázrak a bude to fungovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama