Hraju si na dobrodruha

11. května 2017 v 10:27 | Chiarore |  Zápisky
Po dlouhé době jsem měla volný víkend a dokonce k němu připadnul i státní svátek, tak jsem se rozhodla, že nebudu sedět doma, a podívám se do světa. Jako cíl své cesty jsem si vybrala České Budějovice, kam se odstěhovaly už dvě z mých dobrých kamarádek. A jelikož jsem od přírody dobrodružka a romantička, zvolila jsem si cestu vlakem (fakt, že se bojím jezdit tak daleko autem a autobus byl dražší, vůůůůůbec nehrál roli).



Abyste věděli, vlakem jsem nejela už hodně, hodně let (přejezd v Brně z jedné stanice do druhé nepočítám). A do Budějovic trvala cesta čtyři a půl hodiny, plus mi cestu trošku komplikovala výluka, takže se pro mě jednalo o opravdové dobrodružství. Bylo třeba správně objednat jízdenky (poprvé v životě jsem platila na netu kartou, což se k mému velkému překvapení povedlo na první pokus), uklidnit taťku, že si sednu i bez místenky (vzpomněla jsem si na něj, když jsem ležela roztažená na sedačce s prázdném kupé), neprospat cílovou stanici a nakonec zvládnout otevřít dveře od vlaku (zde přišla chvíle paniky, kdy jsem myslela, že se projedu až do Plzně, než jsem zjistila, že se dveře opravdu nevysouvají do boku, ale musím tlačit dopředu). Všechno jsem zvládla na jedničku s hvězdičkou a dokonce jsem bez problémů absolvovala i cestu zpátky (nepočítám pár minut, kdy jsem si myslela, že jsem nastoupila do špatného autobusu náhradní dopravy, což naštěstí nebyla pravda). Jenom bych příště snesla míň dotazů, jestli jsem se v prázdném kupé sama nebála. Ne, NEBÁLA a pokud byste, dámy, měly strach takhle cestovat, je konkrétně v tomhle spoji k dispozici kupé pro samostatně cestující ženy. Bohužel je umístěno ve vagónu pro rodinky s malými dětmi, takže co se mě týče, radši ať mě přepadnou, než abych čtyři hodiny seděla v takové společnosti (nic proti rodičům a dětem, ale poslouchat celou dobu nějakého znuděného malého mudrlanta není pro mě to pravé ořechové).

Druhá věc, kvůli které jsem si připadala tak dobrodružně, byl celovíkendový těsný kontakt se zvířaty. Konkrétně se psem, dvěma morčaty a u druhé kamarádky dokonce stádem koz (docela sranda, když se na vás řítí dvacet koz a vy musíte stát a čekat, jestli vás převálcujou nebo ne). Konkrétně kozy mě málem připravily o mikinu, protože když jsem zjistila, že mě fakt nepotrkají, začala jsem si je hladit a ony to využily jako skvělou příležitost ke zkoumání, jestli je moje mikina k jídlu (podařilo se mi ji zachránit, ale rukávy mi ty potvory ožužlaly důkladně). Normálně ze zvířat přicházím do kontaktu jenom s Annie nebo Zůzou od rodičů. A co se psů týče, většinou se zmůžu akorát na křečovitý úsměv, když mi někdo strčí do ruky pamlsek pro svého miláčka a nutí mě, ať si jim nechám oslintat celou ruku, jinak se coby jejich milovník neprojevuju. Kamarádka má ale svoji berušku dobře vychovanou, takže neslintá, neskáče, neštěká a dokonce zvládá vypadat roztomile. Vlastně mi spíš přišlo, že jsem ve společnosti hyperaktivní kočky než psa (návrh pro podnikavé chovatele - všichni se snaží vyšlechtit kočku se psí povahou, ale co to zkusit otočit?)

Asi největší zkoušká mé dobrodružné povahy přišla, když jsme s kamarádkou, jejím manželem a psem vyrazili na výlet na nedalekou zříceninu Dívčí kámen. Tedy, přímo výstup tam problém nebyl. Jenže naproti hradu je docela strmá skála a mí společníci chtěli, abych se pokochala výhledem na krajinu. Tudíž mě čekal výšlap po strmé cestičce a aby toho nebylo málo, rozhodl se kamarádčin manžel, vášnivý fotograf, že mi udělá fotku ze špatně přístupného výběžku skály, kudy se lezlo přes obrovské kameny, pod kterými už by byl jenom sešup dolů. A zatímco on šplhal k místu focení bez známky strachu, já jsem se sunula rychlostí centimetr za hodinu, křečovitě se držela všechno, co by mi zabránilo spadnout a snažila se nedívat dolů. To samé se opakovalo cestou zpátky, takže jsem byla po všem tom šplhání a nervování vyřízená, jako bych uběhla maraton. Ale výhled byl skutečně nádherný, tak jsem si aspoň mohla říct, že jsem neriskovala život pro nic za nic.

Abych to shrnula, celý ten velice dobrodružný prodloužený víkend jsem si užila, měla možnost prozkoumat krásy Českých Budějovic a okolí a i když jsem slyšela, že tam pořád prší (vlastně to můžu i potvrdit), zvládlo to počasí načasovat tak, že když jsem se pohybovala venku, svítilo sluníčko. Jenom v Brně mě přivítal liják jak blázen. Ještěže jsem přijela posledním vlakem, jinak bych to snad ještě otočila a rovnou se jela ke kamarádkám nastěhovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama