Já jako řidička

2. dubna 2013 v 19:15 | Chiarore |  Zápisky

O svých řidičských schopnostech jsem se zmiňovala v minulých článcích. Většině z vás už asi došlo, že je nepsanou povinností každého mého spolujezdce si před nasednutím do auta urovnat všechny záležitosti, rozloučit se s drahými a nachystat závěť. Řídím, protože musím a když mám na vybranou, využiju služeb hromadné dopravy nebo svých spolehlivých chodidel (pokud se zrovna nerozhodnu zkoušet držet balanc na podpatcích). Zkrátka jsem živý důkaz toho, že vtipy o ženách- řidičkách mají reálný základ.



Kartičku opravňující mě ohrožovat všechny kolem sebe vlastním víc než rok. Autoškolu jsem dělala kvůli práci a už první jízda mě utvrdila v tom, že ze mě žádný Schumacher nebude. Nerozeznala jsem plyn od brzdy a když po mně pak instruktor chtěl, ať zařadím a rozjedu se, jenom jsem na něj blbě civěla. Padesátka mi připadala jako velice nebezpečná rychlost, brzdila jsem zásadně prudkým přidupnutím pedálu a u každý rozjezd pro mě znamenal hrozbu opakovaného startování a následného zdechnutí motoru. Nedělala jsem si starosti s chodci na přechodu a o parkování kufrem napřed se mi zdály noční můry.

Moje mučení školní fabie skončilo po měsíci. Díky tomu, že jsem měla autoškolu v menším městě, jsem si mohla plánovat jízdy rychle po sobě a než jsem se nadála, byly tady moje závěrečky. Asi nemá cenu je nějak víc komentovat. Komisař se ze mě málem osypal, moje křivé parkování se mu vůbec nelíbilo (i když jsem se trefila mezi ty dvě bílé čáry) a nechal mě projít jenom proto, že si nevšiml, že mi instruktor v jeden okamžik přidupnul brzdu (ne, nehrozilo, že srazím chodce, ale někde se tam najednou objevil sloupek). Začal mi vyjmenovávat, ve kterých městech by mě nechali jízdy opakovat (shrnu to, ve všech kromě mého) a když jsem mu poděkovala, přísně odpověděl, že mám za co.

Celý měsíc po tom, co jsem dostala do ruky krásný nový řidičský průkaz, jsem s rodiči trénovala cestu do práce. Jezdili se mnou na střídačku a vytrvale kazili moji snahu soustředit se jen a pouze na řízení (i když to možná bylo tím, že jsem pro samé řízení ignorovala dopravní značky). Jako netrpělivější z rodičů se ukázala být maminka, která prostě nemohla pochopit, jak je možné, že se nedokážu soustředit na rozpohybování auta, dohlížení na spotřebu, zjišťování značek, zapamatování cesty a kličkování mezi auty (to poslední berte s rezervou, nedovolila mi předjet ani kamion). Taky ji stálo pěkných pár nervů, než mě naučila ovládat všechny páčky a čudlíky v autě. Ani měsíc po začátku vyuky jsem neuměla zapnout radio a co bylo horší, zapomínala jsem rozsvěcet dálková světla. Je obrovské štěstí, že se mi v tu dobu nepřipletl do cesty nějaký zajíc, nejspíš by s mými reakčními schopnostmi a nedostatečným osvětlením skončil na placku.

Samozřejmě jsem se nakonec všechno naučila. Dneska už jsem jistější, zvířátka jsou v bezpečí (i když jsem se docela lekla, když se dneska odnikud objevil pes o velikosti bernardýna a postavil se mi přímo před auto) a značky většinou vidím (dokonce na ně i reaguju). Co je ovšem nejdůležitější, moje auto je pro všechny řidiče řádně označené. Pokud někdy uvidíte auto se stejnýma nálepkama jako na obrázku pod textem, raději rychle ujíždějte pryč a určitě se nesnažte řidičku nějak popohnat troubením, blikáním, zběsilým máváním ani podobnými činnostmi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama