Posiluju

7. listopadu 2012 v 20:34 | Chiarore |  Zápisky
Jednoho dne jsme se se dvěma kamarádkami rozhodly, že půjdeme cvičit. Sice se neblíží plavková sezóna a ani není na obzoru frajer, před kterým bych se potřebovala vytáhnout, ale mám tři úžasné svetry a ráda bych je oblékla bez následných depresivních pohledů dolů na toho vetřelce, co se pod nimi vyboulí. Cvičení s kamarádkami se zdálo jako nejlepší možnost, jak se vetřelce zbavit, tak jsem nadšeně kývla na jejich nápad vyzkoušet pilates. Nakoupily jsme potřebné vybavení (jako tvor bez předchozích sportovních zkušeností jsem nevlastnila ani podložku ani tašku, do které bych všechny cvičící nezbytnosti nacpala) a když nastal náš čas, šly jsme na věc.


Na místo jsme dorazily ve výborné náladě. Fitko bylo krásně vymalované, plné barevných polštářků a paní na recepci nás přivítala s úsměvem. Holky mě určily jako mluvčího, takže jsem vysvětlila, že bychom rády vyzkoušely pilates pro začátečníky a seniory (jelikož mám místo svalů želé, nechtěla jsem to ze začátku přehánět) a pak čekala na další informace. Paní se smutně zatvářila a vysvětlila nám, že na pilates se musíme objednávat a jestli prý máme pevnou obuv. Tu jsme všechny měly (přípravu jsme vážně nepodcenily, jelikož jsme nevěděly, co nás bude čekat), tak jsem řekla, že ano. Paní se zase rozzářila a navrhla vyzkoušet jinou hodinu. Lekce se jmenovala body form a když jsme vypadaly kvůli názvu vyděšeně, uklidnila nás, že nejde o nic těžkého. Prý to určitě zvládnem. No... odcházet se nám nechtělo a po cvičení jsme opravdu toužily, tak jsme souhlasily a po vyzvednutí klíčků od skříněk jsme se šly převléct.

Cvičitelka byla sympatická mladá slečna s neskutečným elánem. Po té, co rozdala pokyny (že si máme vzít podložky, činky a takovou dvojitou gumu) a pozdravila nové tváře (ano, to jsem byla já a Šárka s Janou), si stoupla na značku, pustila hudbu a cvičení mohlo začít.

Začaly jsme mírně. Lehké protáhnutí, pár cviků z aerobiku, který ve mě vyvolal falešný pocit bezpečí (aerobik jsem rok cvičila a bavilo mě to) a pak přišel pokyn k nasazení gumy (na boty). A od toho okamžiku to šlo z kopce. Paní z recepce si zřejmě začátečníky představuje jako nadšené slečny, co doma každý den samy trénují. Šárka se statečně držela, ale my s Janou jsme po pěti minutách nabraly rajčatový odstín (Jana měla kliku, přes líčení to nešlo vidět, ale já jsem byla bez ochrany a navíc se má nová barva obličeje skvěle mlátila s blond vlasy). Cvičitelka si všimla, že naše počáteční nadšení ochabuje a začala nás každou chvíli povzbuzovat. Byla jsem jí vděčná za to, že přehlížela moje vypadávání z rytmu. Začalo to u činek. Zvednout ruce nad hlavu bylo po dvou sériích posilování téměř nemožné. Funěla jsem jak parní lokomotiva a jen ztěží potlačovala vyčerpaný výkřik pokaždé, když jsem s činkama pohla. Když tato část utrpení skončila, posílala jsem díky všem svatým a myslela, že už nic horšího nepřijde. Omyl. Pak totiž přišly na řadu nohy. A břicho. A nakonec všechno dohromady. Stříhání nohama? Po čtyřiceti minutách hekání věc zhola nemožná. Klik zamrznutý uprostřed pohybu? Jenom zbožné přání. Plácala jsem se na podložce s grácií velryby a zatímco cvičitelka vypadala pořád svěže jako jarní květinka, já jsem se cítila tak na devadesát a čím dál častěji jsem hypnotizovala pohledem hodiny v marné naději, že se velká ručička posune tam, kde jsem ji chtěla mít. Po padesáti minutách a dvou lehkých křečích do svalů, které snad ani neexistují, to konečně přišlo. Závěrečné protažení (ladné pohyby cvičitelky jsem kvůli téměř smrtelné ztuhlosti nemohla ani napodobit) a potlesk pro statečné cvičící znamenal vysvobození, které jsem přivítala téměř s jásotem (téměř, jelikož jsem už neměla energii). Konečně bylo po všem. Vypálila jsem do šatny a zařekla se, že na něco takového už nikdy nepůjdu.

V šatně mě ale zaplavila vlna endorfinů. Najednou mi bylo do smíchu a jelikož na tom Šárka byla stejně, hned jsme se domluvily, že to mučení podstoupíme za týden znovu (Jana se po dávce vražedných pohledů přidala). Vím, že zítra na to budu mít jiný názor. Taky vím, že to bude tím, že budu mít celé tělo naštvané po pro něj nezvyklém záběru a to mě potrestá, ale kamarádky mě polevit nenechají a donutí mě dnešní neuvážený slib dodržet. Jsem za to ráda. Koneckonců jedna hodina vetřelce zvaného pupek pryč nevyžene...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 8. listopadu 2012 v 17:13 | Reagovat

Teda to jsem se pobavila! :-D Tvoje přirovnání k určitým věcem je skvělé!
Místo svalů želé? Hm, buď ráda, později tam bude "jen" tvaroh :-D  :-D
A co na to říkalo dnes tvé tělíčko? Myslím na ten zápřah cvičení?
Chodím totiž v práci, tedy po pracovní době, na cvičení na "bolesti zad". Asi neuvěříš tomu, že celé cvičení "pouze" ležíme na zádech, přesto mě vždy druhý den bolí mé tvarohové svaličky! :-( Ale tak to prý má být! :-)
Tak držím palce při dalším cvičení a věř, že bříško, za chvilku bude jako letištní plocha! :-D

2 chiarore chiarore | Web | 8. listopadu 2012 v 17:53 | Reagovat

[1]:  Tedy, hned ráno jsem zjistila, že jsem cvičila správně. Opravdu mě bolí celé tělo :D  Jenom nohy jsou docela dobré, protože při jejich posilování se předpokládalo, že má člověk na břiše aspoň minimální svalovou hmotu. Když na ně včera přišla řada, nedokázala jsem je ani zvednout. Cvičitelka chodila k těm, kteří dělali cviky špatně a opravovala je. Ke mně přišla a zas hned odešla, aniž by něco řekla. Já si myslím, že jí při pohledu na mě došlo, že to nemá cenu, jelikož se na víc nevzmůžu, a kamarádky tvrdí, že kontrolovala, jestli ještě dýchám :D

3 Ivet Ivet | Web | 8. listopadu 2012 v 19:29 | Reagovat

[2]: Jak tak čtu, máte tam veselo!
To je príma, potřebovala bych ty tvé kamarádky vedle sebe při cvičení mém! :-D
Jo a ta cvičitelka tě neopravila proto, protože jsi to dělala dobře, tomu věř!

4 chiarore chiarore | Web | 8. listopadu 2012 v 19:42 | Reagovat

[3]:  Nedělala a to z jednoho prostého důvodu. Vůbec jsem nebyla schopná ty nohy zvednout :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama