Učím se střílet

28. října 2012 v 13:13 | Chiarore |  Zápisky
Znáte to, díváte se na ty hezké americké kriminálky, vidíte sexy hochy s pistolemi a říkáte si, jaké by to bylo něco takového vyzkoušet. Já nejsem výjimkou. Sem tam jsem se přistihla, jak sním o tom, že jednou stanu na místě některé z policejních partnerek oněch sexy hochů a se svůdným úsměvem jim vytřu zrak, když na střelnici pětkrát po sobě trefím srdce figuríny. Problém byl ovšem v tom, že jsem svůj sen zastřílet si z opravdové pistole nemohla vyzkoušet. Je k tomu potřeba věcička zvaná zbrojní pas anebo odvážlivec s tou samou věcičkou, co by mi dělal dohled. Nikoho takového jsem ke své smůle neznala. Až jednoho dne mi mé přání uklouzlo před maminkou a ta, světe div se, hned o někom věděla.


Jmenoval se Vašek. Náš první rozhovor byl na skypu, když si mě maminka zavolala k sobě, oznámila mi, že má na drátě Vaška, co by mě vzal střílet, a i přes mé tiché protesty mi vrazila do ruky sluchátka. No... možná moc tiché nebyly, když mě hned po pozdravu cizí hlas ve sluchátkách uklidňoval, že nekouše. Jelikož jsem neměla na výběr, rozhodla mu věřit a pozdravila taky. A zjistila jsem, že měl pravdu. Ba naopak, zřejmě není taková trubka jako já, protože mě hned zapojil do hovoru a domluvili jsme si sraz. Pak jsem vrátila sluchátka mamince, a odešla ke svému počítači pochlubit se všem závistivým kámoškám, že budu držet v ruce opravdovou pistoli.

Původně jsem se s ním měla vidět ve středu. Jenže Vaškovi z nějakých důvodů původní termín nevyhovoval (znáte to, když vám někdo volá, pět dalších lidí nutně potřebuje konzultaci a vy slyšíte tak půlku rozhovoru a zbytek si už nepamatujete), takže se mi v pátek ozval (tentokrát už jsem na skypu mluvila sama za sebe) a zeptal se, jestli bych měla čas hned. Prý bych mohla přijet na místo jeho bydliště, kde by mi vysvětlil teorii (což je důležitá věc, pokud nechcete skončit jako blbec s postřelenou částí těla) a pak by mi i pujčil nějakou zbraň. Mojí první reakcí bylo vytřeštění oči a zalapání po dechu. Nejsem totiž zrovna nejlepší řidič a když jedu někam, kde jsem ještě nikdy nebyla, dělám občas s autem nepochopitelné věci (proto mám na zadním nárazníku stále velké žluté škaredé Z, díky kterému na mě většinou ostatní řidiči netroubí ani neblikají). Když jsem našla řeč, začla jsem se nejrůzněji vymlouvat (učením počínaje, spícíma rodičema konče) a když Vašek všechny moje výmluvy rozdrtil, odevzdaně jsem kápla božskou. Ovšem věděl si rady i s tímhle a našel mi cestu pro řidiče mých kvalit (stačilo jet pořád rovně, jednou odbočit a pak zas rovně) s tím, že kde nebudu vědět, tam si mě vyzvedne a dál pojedu za ním. Pak ještě dodal, že mě samozřejmě k ničemu nenutí a jestli nechci, nikam jet nemusím. Na tohle jsem neměla co říct. Jet jsem chtěla, takže jsem sebrala poslední zbytečky odvahy a řekla, že to zvládnu.

A taky že zvládla. Pokud tedy nepočítáte, že se mi asi v půlce cesty podařilo omylem zapnout výstražná světla (hledala jsem něco, čím vypnu topení) a docílit tak toho, že si auto za mnou v mžiku vytvořilo asi kilometrový odstup (řidič jaksi počítal s tím, že mu kolega vpředu vážně hlásí problém na silnici a ne pouze to, že je pitomec) a drželo si ho celých pět kilometrů, dokud mu nedošlo, že půjde o planý poplach, a rychle mě nepředjelo (co kdyby se mi povedla další vůbec ne zbytečná signalizace problému na silnici... i když bych to mohla brát tak, že já jsem ten problém). Na druhou stranu jsem ani jednou nezabloudila. Když jsem uviděla vytouženou ceduli s názvem obce, kam jsem měla namířeno, úlevně jsem zastavila na nejbližším volném místě a zavolala Vaškovi. Podle dohody za chviličku přijel, zanavigoval mě na parkoviště u svého bydliště a dál už jsem konečně mohla pěšky (to byla úleva!).

Vyuka teorie probíhala u Vaška v bytě. Vytáhnul dvě pistole (jednu velkou- náboje devět milimetrů a druhou maličkou- asi šest?) a začal vysvětlovat. Za prvé, používal hodně příkládů z kriminálek, i když nakonec skoro vždycky skončil u toho, že v reálném životě je to všechno úplně jinak (kdo by to čekal) a za druhé, byl hrozně rychlý. Pokoušela jsem se na to nenápadně upozornit, když jsem poznamenala, že bych si měla přinést tužku a papír, ale jenom mávnul rukou, že to není třeba, a dál pokračoval ve svém vražedném tempu. Ukazoval mi náboje do obou pistolí, zručně nabil slepými a potom celou velkou pistoli rozebral. Když mu jeden náboj vypadnul z ruky a já jsem s sebou trhla, uvědomila jsem si, že jsem nervoźní. Chvástavé řeči o střílení jdou lehce, ale praxe už je těžší. Navíc jsem za chviličku dostala velkou pistoli do ruky s tím, že ji mám rozebrat. Chvíli jsem si ji bezradně prohlížela, jelikož se mi celá instruktáž vykouřila z hlavy, a pak jsem poprosila Vaška, zda by mi to ještě jednou nevysvětlil. Naštěstí je trpělivý, takže všechno zopakoval a když jsem zvládla první krok (sundání první části pistole), už to šlo. Dokonce jsem ji zvládla zase složit a to tak, že fungovala! Teda aspoň myslím. Nakonec jsem z ní nestřílela. Místo toho Vašek rozhodl, že bude lepší, když si vezmu tu malou (což pro mě byla obrovská úleva, ale samozřejmě jsem to nemohla říct nahlas). No a jelikož už jsem byla poučena o všem možném, šlo se střílet.

Venku se moje romantická představa o střílení rozplynula úplně. Mezitím, co jsem se učila s pistolí zacházet, začalo hrozně, ale opravdu hrozně foukat a já jsem byla ráda, že vůbec vydržím stát na místě, natož abych se nějak předváděla. Cvičná plastová láhev navíc pořád padala. Nakonec jsem střílela do barelu. Tady se vyskytl další problém. Byla už tma, takže mi Vašek musel svítit a jak foukal studený vítr, klepaly se mi ruce tak, že jsem nemohla skoro mířit. Nakonec jsem se nějak přemohla a konečně zmáčkla spoušť. Lidi, to byla ale rána. Ne tak hrozná, aby mě z ní bolely uši, ale za to v nich pískalo. A za chvíli jsem střelila zase. Pak jsem pistoli vrátila jejímu majiteli s tím, že to není taková sranda, když ani nevím, jestli jsem se trefila (no jo, i barel můžete minout, když jste šikovní). Utěšil mě, že se tam kouří, takže si myslí, že jsem neminula. Dál už jsme nestříleli. Místo toho jsme šli zase dovnitř, kde mi byl asi popáté nabídnut čaj/kafe/víno/whisky (tomu říkám dobrý hostitel) a když jsem popáté všechno odmítla, povídali jsme si až do půl jedenácte, kdy jsem zjistila, že se mi chce strašně spát, a jela jsem domů (za volantem jsem neusnula, venkovní severák mě zase rychle probral). Velkou pistoli jsem tedy vůbec nezkusila. Ale nezoufám, jelikož doma se zase probudila moje dobrodružná nálada a Vašek mi navíc slíbil, že si ještě někdy můžu zastřílet, takže se k ní třeba příště dostanu. Ale tentokrát už budu potřebovat sluchátka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 28. října 2012 v 17:49 | Reagovat

To jsou krásné zážitky - moc hezky se to četlo, jako kdybych tam byla taky! :-)Ono všechno vypadá ve filmech jinak než ve skutečnosti, zbraně nevyjímaje. ;-)
Když jsem byla v tvém věku, střílely jsme (3 dcery) s tátou ze vzduchovky na terč. Kdo kolik vystřílí. Byla to "jen" vzduchovka, ale až jí vyzkoušíš (tu asi Vašek těžko má :-D) uvidíš, že to taky není žádná hračka se do terče vůbec trefit! :-D  :-D

2 chiarore chiarore | Web | 28. října 2012 v 17:51 | Reagovat

Vzduchovku zkouším pravidelně na poutích :D trefila jsem se všehovšudy jednou, ale většinou mi paní tu kytičku stejně ze soucitu dají

3 Rozárie Rozárie | Web | 29. října 2012 v 17:42 | Reagovat

Wow! Já chci taky střílet. To jsou super zážitky. Navíc strejdovi to zachránilo život. Ono se to v dnešní době hodí :D :)

4 mengano mengano | E-mail | Web | 30. října 2012 v 8:34 | Reagovat

Já se pistolí upřímně bojím. Kamarád chodí na střelnici, několikrát jsem byla s ním a tedy nic moc ;-) Sice se trefím, ale dělá se mi kopřivka. Pokud bych někdy musela pistoli použít proti nějakému agresorovi, tak ho s ní radši umlátím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama