Říjen 2012

Dialog

31. října 2012 v 21:22 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
DIALOG


"...špinavé tance, hraní se slovy..."

"Ne! Tohle nezvládnu!"

"Zvládneš. Jestli chceš přežít."

"Přežít? Než tohle, to raději nebýt!"

Zakroutil hlavou: "Ty naivní husičko,
každý má v životě ukrytou roli,
nikoho nezajímá, jestli to bolí,
v tomhletom světě se poslouchat musí,
nefňukej, že se ti divadlo hnusí,
určitě někdy jsi v životě hrála,
proč by ses jinak na pravidla ptala?"

Maličké trhnutí. "Hrála," přisvědčím
a pak svůj protest dokončím.
"Sebe jsem v roli ztratila málem,
víte, jak bolí umírat žalem?
Nemám už žaludek na další lhaní,
to raději kruté odříkání,
sama se životem potáhnu lehce
tak, jako každý, kdo podvádět nechce."

Odevzdaný povzdych. "Nuže, dělej, jak myslíš,
však až tě nakonec život tvůj semele,
nediv se, že nemáš na pomoc přátele."

Zvednu hlavu: "Budu mít přátele, ty, co si zasloužím
a po těch falešných opravdu netoužím,
snění a poctivost navždy mi zůstanou,
tak s pánem bohem a nikdy na shledanou!"

Jedno slovo

29. října 2012 v 21:09 | Chiarore |  Umělcovy vykopávky
A tím slovem je NEVĚRNÁ. Jedná se o dva a půl roku starou vykopávku. Inspirováno něčím, co mohlo být, ale naštěstí nikdy nebylo.


NEVĚRNÁ


Ve větru stromečky nezbedně vlají,
příroda pyšní se tichými taji,
náhle Tě potkávám, rozmilá má,
zesílí svádivě chápavá tma.

Dlouho jsi bloudila zmatenou nocí,
nyní však padla jsi do mojí moci,
necítíš důvod, proč utíkat pryč,
v nitru se probouzí přezrádný chtíč.

Odmítáš, dívenko, příjemnou chvíli,
přehlížíš čertovu snaživou píli,
navzdory tomu tu zůstáváš stát,
pojďme si na chvíli neškodně hrát.

Náruč má potěchu jistě Ti slíbí,
každé se nakonec nevěra líbí,
všechny ty zásady smazány jsou,
pro teď jsi, princezno, milenkou mou.

Něco je špatně...

28. října 2012 v 17:44 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
A to jsem myslela, že mě už nic nenapadne.


NĚCO JE ŠPATNĚ...


Dobrá práce, dobrá škola,
stejně srdce něco volá,
nemá, nemá pokoje,
copak asi špatně je?

Dobrý život, dobré zdraví,
čímpak srdce mé se spraví,
čím, když stále netuším,
proč své štěstí pokouším?

Pokoj v srdci, pokoj v duši,
napoví, kdo aspoň tuší,
proč jsme k svému štěstí hluší,
já taky nic neslyším,
čím svůj smutek utiším?

Učím se střílet

28. října 2012 v 13:13 | Chiarore |  Zápisky
Znáte to, díváte se na ty hezké americké kriminálky, vidíte sexy hochy s pistolemi a říkáte si, jaké by to bylo něco takového vyzkoušet. Já nejsem výjimkou. Sem tam jsem se přistihla, jak sním o tom, že jednou stanu na místě některé z policejních partnerek oněch sexy hochů a se svůdným úsměvem jim vytřu zrak, když na střelnici pětkrát po sobě trefím srdce figuríny. Problém byl ovšem v tom, že jsem svůj sen zastřílet si z opravdové pistole nemohla vyzkoušet. Je k tomu potřeba věcička zvaná zbrojní pas anebo odvážlivec s tou samou věcičkou, co by mi dělal dohled. Nikoho takového jsem ke své smůle neznala. Až jednoho dne mi mé přání uklouzlo před maminkou a ta, světe div se, hned o někom věděla.

Touha

24. října 2012 v 20:10 | Chiarore |  Umělcovy vykopávky
Tak jsem opět kopala a kopala, až jsem vykopala jeden (snad) pěkný úlovek :)


TOUHA


Znám jednu milou dívku, co oči má jak voda,
a vlasy barvy ohně, to jednomu hned dodá,
vášnivě se směje, když vábí smělý cit,
to srdce chtíčem plane, jak každého chce mít.

Jde v šarlatovém šatu, jímž zakrývá své tělo,
už mnoha jejím mužům kdys umírat se chtělo,
stačilo jim jedno, jen hladit její tvář,
kdo říkal, že to nechtěl, byl obyčejný lhář.

Smyslnými rtíky hned polibek by dala,
že zůstalo by u něj, to šance velmi malá,
v tom rozpáleném těle už dlouho cosi vře,
tak sází nic než všechno v té oboustranné hře.

Ta, co tady kráčí, se volá slečnou Touhou,
s mužem bývá šťastná, však na chvíli jen pouhou,
Jen v ohni ráda žije, v tom, co v těle plál,
však když žár v muži zhasne, tak zase kráčí dál...

Desatero správného zákazníka

22. října 2012 v 18:40 | Chiarore |  Zápisky
Jak někteří z vás ví, pracuju jako obsluha čerpací stanice (pro některé prostě prodavačka na benzínce). Setkávám se tady s různými typy lidí a občas mi to nedá, abych si o nich neudělala nějakou poznámku. No a tohle mi z toho vyšlo :)

Sonet pro Markétku

21. října 2012 v 14:29 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Dneska mám takovou melancholickou náladu. Nejspíš za to může mlha. Když jsem včera večel šla nakrmit kočku, vzpomněla jsem si na povídku Mlha od Stephena Kinga a měla jsem co dělat, abych zase nevzala zpátečku :D Tak rychle jsem tu naši potvoru ještě nenakrmila. Každopádně jsem se opět hrabala v souborech a našla jsem můj pokus o shakespearovský sonet (snad jsem to napsala dobře). Vykopávka to ještě není, má jenom půl roku, takže by se mohl dát i číst :)

Hodinky

20. října 2012 v 18:16 | Chiarore |  Umělcovy vykopávky
Po včerejším morbidním tématu přicházím s další jednohůbkou :) Je stará jak Bestie (asi pět let). A dnes jsem při prohrabování vzpomínkové krabice ke svému úžasu objevila sešit a v tom sešitu první básničku, kterou jsem kdy napsala! Ano, jde o tu s Kramářem :D Její stáří je deset let. Ale ještě nevím, kdy ji sem dám. Asi si budete muset počkat. No a teď dost kecání, tady máte jednohůbku.


HODINKY


Zlatě lesknoucí ciferník,
sklo se rozbíjí o chodník,
ručička dál už netiká,
utřu si slzu do trika.

Měl jsem hodinky fajnové,
teď abych šetřil si na nové.

Já smrt

19. října 2012 v 8:32 | Chiarore |  Umělcovy vykopávky
Tak... Našla jsem asi nejstarší dochovanou básničku. Už bude mít šest let a asi před rokem jsem na stejné téma napsala jinou. Někdy to tak dělám a pak mě baví pozorovat, jak se změnil můj styl psaní :D Přidám sem obě, ať je máte pěkně pod sebou.

Představuje se...

18. října 2012 v 17:13 | Chiarore |  Umělcovy vykopávky
Na přání Ivet a HnědoočkyVer zakládám novou rubriku. Obě si přály vidět moji starší tvorbu, takže ji sem postupně přidám :) Ale jelikož nechci, aby byla na stejném místě jako nová (aby si někdo nemyslel, že píšu pořád stejně), dám ji sem. No, to je k úvodu vše. A aby tu nebyl jenom nudný text, přidávám asi pět let starou jednohůbku :)


BESTIE


Lidi milí, co to je?
To je přece Bestie!
Tichou nocí, tmou se plíží,
utíkejte! Už se blíží!

Jsem teď mrtvý, tak to je,
zabila mě Bestie...

Alkohol

16. října 2012 v 20:07 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
ALKOHOL


Slovy stokrát popliván,
články silně zostuzen,
však co to vidím v jeho hrdle...

Ten, kdo nejvíc hubuje, večer se jím nalévá,
ten, kdo nemá odvahu, hledá na dně bystré rádce,
ten, kdo jindy miluje, v opilosti ublíží,
ten, kdo nezná nevěru, v kurevníka promění se.

Není to jen alkohol,
ten nemění lidská srdce,
každý má přec na výběr,
a kdo odolat neumí,
ať za své hříchy sám je souzen.

Místo řepy taháme hřebíky

15. října 2012 v 12:57 | Chiarore |  Zápisky
Minule jsem psala o tom, jak nám rozebírání kůlny překazil nenadálý nález. Jelikož už byl zase víkend a na zahradě máme čisto, rozebírání pokračovalo. Tentokrát jsem se účastnila i já, protože jsem neměla směnu a na učení už se vymluvila sestra. Hlavním cílem včerejšího dne bylo vytahat z dřevěných desek rezavé hřebíky a odtáhnout bokem asi stokilový trám (neboť se, jak nám vysvětlil tatínek, nacházel ve výborném stavu a mohl se hodit ke spoustě a spoustě věcí).

Volání

14. října 2012 v 21:00 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Zase to na mě přišlo. Šla jsem nakrmit na zahradu kočku (Zuza se jmenuje, mám ještě jednu doma, britku Annie) a zjistila jsem, že fouká teplý podzimní vítr. Tenhle společník mě zve na procházky už dlouhé roky. Jenže teď je tma a já nemám dovoleno sama chodit mezi vesnicemi, takže mi nezbývá, než se z toho vypsat...


VOLÁNÍ


Už je to dlouho, pár bezesných týdnů,
zavřená, bez jména, čekání na návrat,
už je to dlouho, dnes konečně slyším,

vítr volá, stromy zvou,
za mnou dovnitř nemohou.

Už je to dlouho, tak celá se chvěji,
větru chci naproti do dálky jít,
však nemohu sama, tam venku je tmavo,

ve stínech čekají zákeřni vrazi,
oni se smějí a oběť se plazí.

Už je to dlouho, tak na dveře tluču,
volání přírody nedá se odolat,
snad proto čekám, až okolí usíná...

vítr volá, stromy zvou,
už zastavit mě nemohou.

13. října 2012 v 10:29 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Když už jsme u těch starších básniček, mám tu ještě jednu, starší. Asi sem postupně přidám všechny, které se mi ještě líbí, jenom ne najednou, ať toho nemáte moc :D To je moje první básnička, kterou mi maminka pochválila.




Přichází tiše, v černý háv oděna,
společnost vděčnou dává jí ozvěna,
jiskřivé oči vždy najdou svůj cíl,
nemáš na výběr, snad ses pomodlil.

Rudými rty jméno potichu říká,
urputný vítr jí hábitem smýká,
o jejím doteku náhle moc sníš,
že chce jen tebe, to bezpečně víš.

Bělostnou rukou vábí tě potají,
nevinné úmysly dlaně však nemají,
jméno té neznámé tak jistě zříš,
měl bys už utíkat, hledat si skrýš.

Tahleta dáma si pomstu svou žádá,
před věky dávnými měla tě ráda,
život než lásku svou dala by spíš,
však tys jí opustil a za to zaplatíš!

Bouřka

11. října 2012 v 18:30 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Na tenhle týden jsem si přála téma plamen. Nevyhrálo, ale jelikož já jsem rebel, stejně na něj něco zveřejním. Tentokrát se jedná o starší tvorbu.


BOUŘKA


Hlasité vzdechy...

Postel se prohýbá pod tíhou hříšnosti,
nehrej si na pannu, prokletá milosti,
posloucháš za stěnou bez studu, bez ptaní,
dávám ti radu na tvé věčné kňourání.

Zacpi si uši....

Svíčka nám zahoří do rytmu rouhání,
říká se, plamen že démony zahání,
v okolí zahřmí a spolu s tím plamenem,
vydechneš v povzdechu magii zmámeném.

Zapraští trámy...

Večer tím zahřměním teprve začíná,
nejsi v mém životě zdaleka jediná,
okno se vysype v radosti zkažené,
nečekej, že se ta vichřice přežene.

Konec se blíží...

Mrcha je ze všech žen milenkou nejlepší,
žádná ji v projevu vášnivém nepředčí,
dnes jsem tě možnost měl prokouknout nejsnáze,
to když mě schvátila ohnivá extáze.

Jak tatínek ke granátu přišel

7. října 2012 v 21:27 | Chiarore |  Zápisky
Bylo nebylo, v jedné nejmenované vesničce na jedné nejmenované kůlně rozebíral můj tatínek střechu. Práce to byla těžká a většinou vyžadovala asistenci celé rodiny (kromě chiarore, která náhodou všechny pracovní víkendy trávila bezpečně uklizená na benzínce). Bylo potřeba sundat milión a jednu střešní tašku, rozřezat trámy a oklepat ze sebe tunu prachu, což zabralo hodně času. Naše rodina se s tím těžkým úkolem poprala výborně. Poslední pracovní víkend už dělal tatínek sám, neboť tentokrát obsluhovala na benzínce maminka a kdyby se mi nebo sestře dostala do ruky řetězová pila, nejspíš bychom místo rozebírání střechy trávili všichni víkend na pohotovosti. Navíc sestra byla u svého miláčka a já jsem dospávala to, co jsem nestihla během týdne. No a mým originálním probuzením to všechno začalo.

Lenost

4. října 2012 v 18:39 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Dneska jsem čistila pánské záchody a zjistila jsem, že na mě v jedné kabince čekalo překvapení. Jo, někdo je tak líný, že po sobě ani neumí spláchnout. Ale to byla jen taková vsuvka.


LENOST


Paní vskutku ušlechtilá,
nejjemnější řečí omámí tě sladce,
stačí dát jí malou šanci.

Ona ve spánku se skrývá,
je velmi trpělivá,
nejdřív zpívá ve snech,
pak do vědomí vpluje a lehce našeptává.

Dávej pozor, milý
na tu jemnou dámu,
když chytne tvoji vůli,
tak ztracený jsi navždy,
neboť tahle dáma pravá,
ta nikdy neprohrává.

Je mi to jedno

4. října 2012 v 18:03 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Ne, nemám děti. Ale myslím, že tak nějak bude můj první porod vypadat. Básnička je později přidaná schválně, protože ji nechci moc propagovat pro případ, že by se nelíbila.


JE TO JEDNO


Hodiny prožité v bolesti,
do něčí kůže se zaťaly nehty,
stále křeč za křečí přichází,

ostrý nádech,
ostrý výdech.

V nekonečném mučení tisící pobídka: "Tlačte!"

Slzavé údolí z únavy,
vyprahlá ústa vždy při stahu křičí,
obraz je za rudým závojem,

ostrý nádech,
ostrý výdech.

Něco se konečně změnilo, utichá křik šťastné matky,

odteď již křičí jen drobeček,
ten, co je na scéně nový,
třesoucí ruce jej obejmou,

A potom už na ničem nesejde, stal zázrak stvoření života.