Protančená noc

Neděle v 19:37 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
PROTANČENÁ NOC


Přidupnutí, otočka,
rytmus na Tě nepočká,
na můj povel vzad a vpřed,
sám nemůžeš přemýšlet.

Můj hlas řídí, kam máš jít,
nesmíš kroky pozměnit,
tančíš vždy jen na čáře
podle mého scénáře.

Úklon vpravo, za bokem,
nyní jsi mým otrokem,
jsi můj hodný klučina
a já jsem Tvá domina.
 

Nová rubrika

3. června 2017 v 18:48 | Chiarore |  Příhody s lidma
Wohooo, máme tady novou rubriku. Jestli to není znak toho, jak moc se na brigádě nudím, tak už nic. Jak její název napovídá, bude zaměřená na lidi, konkrétně na ty, o kterých budu mít potřebu se zmiňovat veřejně (no jo, to by vás samotné nenapadlo). Možná něco přidám, možná už taky ne. Zatím aspoň uvedu pár příkladů, jak bych si to asi představovala :D

PŘÍKLAD:
Dnes mi bylo asi desetiletým klukem důležitě oznámeno, že máme vyprodané oba druhy jeho oblíbeného nanuka. Nevěděla jsem, jestli po mně chce kajícný slib, že to do jeho příští návštěvy napravíme, nebo doporučení podobného výrobku, což bych vlastně jako dobrý obchodník měla udělat. Místo toho jsem se zmohla na soucitné přikývnutí a přiblbý neurčitý úsměv, dokud si s povzdechem nevybral něco jiného.

PŘÍKLAD2:
V jediné chvíli z celého dne, kdy byly dnes všechny stojany obsazené, přijel starší manželský pár, zaparkoval hezky u stojanu a začal si důkladně pucovat auto (včetně umytí poznávací značky a přeleštění všech skel). Odjeli po deseti minutách za doprovodu mnoha a mnoha nenávistných pohledů řidičů, kteří za nimi netrpělivě čekali ve frontě, až si budou moct natankovat.

PŘÍKLAD3:
Ale tady jsem měla co dělat, abych se nezačla smát. Opět starší manželský pár. Děda přišel dovnitř zaplatit benzín a zatímco platil, všimla jsem si, že nás z auta propichuje pohledem nakvašená babka, kterou tam nechal. A zatímco on se na mě při odchodu ještě usmál, babka zdatně napodobovala pohled Darth Vadera, snažícího se zabít nepřítele.

To je prozatím všechno. Představu jste si asi udělali a já musím jít uklízet záchody (příhody s lidma z téhle oblasti raději vynechám), tak si užívejte víkendu a ať ho netrávíte prací jako někteří z nás.

Místo, kde se zastavuje čas

2. června 2017 v 20:04 | Chiarore |  Zápisky
Viděli jste někdy film Constantine? A pamatujete si tamní popis pekla, kde každá vteřina trvá celou věčnost? Jestli viděli a pamatujete si, tak super, jestli ne, doporučuju zkouknout, protože definice z filmu přesně odpovídá tomu, co mě čeká pokaždé, když nastoupím na směnu na brigádě.
 


Když se nikdo nedívá

27. května 2017 v 23:18 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Už jsem dlouho nenapsala básničku na Téma týdne. A to tenhle blog byl původně určený jen na ně. Dnešní básnička není moc pozitivně laděná, ale aspoň si odpočinete od mých (rádoby) vtipných článků.


KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ

Každý den vstát,
každý den žít,
být tak moc dobrá, jak dokážu být,
zakrýt svůj cit
a posílit tělo,
pak snad vše bude tak, jak by být mělo.

Každý den spát,
každý den snít,
doufat, že hrozné sny nebudu mít,
znavený zrak
a má síla vůle,
bojovat za svoje veliké cíle.

Každý den hrát,
každý den chtít
na dno svých možností s rizikem jít,
schovaný žal
za pevnou hrází,
hloupý, kdo na všechno srdce své vsází.

Jak jsem se rozhodla stát trenérkou

25. května 2017 v 8:53 | Chiarore |  Zápisky
Za všechno může novoroční předsevzetí. Obvykle nejsem ten typ, co by si na konci roku vypisoval seznam věcí, které v příštím roce určitě, ale URČITĚ musí stihnout. Neplánuju změnu práce, cestování, hubnutí ani podobné blbosti, které si každý slibuje a potom se na ně vyprdne. Na konci roku 2016 jsem se ale rozhodla, že udělám výjimku a jedno předsevzetí si dám. Rozhodla jsem se přihlásit na trenérský kurz. A překvapivě jsem toto předsevzetí i dodržela.

Můj vztah k běhání

20. května 2017 v 12:00 | Chiarore |  Zápisky
Než začnu s článkem, chtěla bych jen napsat, že mě těší, jak návštěvnost tohohle blogu prudce vzrostla, když jsem začla být zase aktivní. Dokonce jsem narazila mezi mými fanoušky i na pár překvapení (tímto zdravím slečnu, která mě sledovala i během dovolené na Srí Lance). Píšu sice hlavně pro sebe, ale i tak mě těší, když vidím, že sem někdo chodí pravidelně a tím pádem ho asi opravdu baví číst moje výplody :)

Nový vzhled blogu

18. května 2017 v 14:18 | Chiarore |  Oznámení
Tradááááá! Můj blog má nový kabátek, kdybyste si toho nevšimli :D Nic proti předchozímu vzhledu, ale byl hrozně depresivní a hlavně mě v poslední době tahalo to světlé písmo za oči (holt nemládnu). Vím, že je to docela změna. A jelikož se ta změna udála zrovna v době, kdy mám chuť na barvičky (zrovna dneska jsem byla u kadeřnice a díky její růžové křídě to jde vidět i na mých vlasech), vypadá to tu momentálně jako v pokojíčku sedmileté holky. No, třeba mě na podzim tahle mánie přejde a nastavím tu něco tmavšího, ale prozatím to nechám tak. A když si vezmu, kolik potu a dřiny mě stála jenom úprava obrázku (použila jsem profi program - windowsácké Malování), nejspíš tu to prozatimní nastavení vydrží zase nějakých pět let. To je tak, když je někdo blondýna...

To byla dneska jen taková informační vsuvka. Přeju hezký zbytek dne a užívejte si sluníčka :)

Já jako hospodyňka

17. května 2017 v 11:22 | Chiarore |  Zápisky
Tohle téma už jsem za posledních pár let načínala několikrát. Bohužel jsem ještě nepřišla na to, jak ho pojmout tak, abych z toho nevyšla jako naprostý tragéd a žena k vedení řádné domácnosti naprosto nevhodná. Ale teď si říkám, že když můžu svoje "hospodaření" omluvit nedostatkem času (fakt, že teď píšu na blog místo toho, abych si uvařila pořádný oběd, beru jenom jako drobný detail), třeba nebudu působit tak opovrženihodně.

Kam se nikdo nedívá

15. května 2017 v 16:58 | Chiarore |  Ze šuplíčku umělce
Všimla jsem si, že se blíží krásný pátý rok, kdy je tenhle blog v chodu (i když s malýma časovýma mezerama). Je to asi nejdelší doba, kdy jsem měla aktivní blog, aniž bych ho smazala. Nebudu lhát, asi na mikrosekundu mě napadlo, že bych to smazala i tady a začla někde jinde s čistým štítem, ale pak jsem si uvědomila, že by to byla škoda. Přece jen už mi není šestnáct, abych v záchvatech ničila několikaletou práci. A navíc mám teď zrovna období, kdy nemám tolik času na osobní život a aspoň si to vynahrazuju psaním tady, když se nudím v práci (ještě že to nečte můj šéf, na premii za mimořádné pracovní nasazení by to asi nebylo).

Podobné články většinou svádí k rekapitulaci toho, co se dělo v uplynulých letech. Já jsem něco naznačila v článku o tom, jak se mám, takže není třeba něco dodávat. Jenom bych veřejně (tedy tak veřejně, jak to moje anonymní já umožní) chtěla poděkovat rodině za to, jak mě podržela, když přišlo období, kdy mi vážně nebylo dobře. Píšu to vlastně celou dobu, co tenhle blog mám. Rodina je moje jistota a dokud tady budou, nemůže se stát, že bych byla někdy sama. Teď už jsem to zase já, možná dokonce i veselejší a akčnější než jsem bývala, ale vím, že kdyby přišlo špatné období, budou tady pro mě a já se tu budu snažit být pro ně. Docela mě mrzí, že to není taková samozřejmost, jak by člověk myslel. Popravdě když mám usuzovat z toho, co vidím kolem sebe, jsme se sestrou jedni z mála šťastlivců, kteří ví, že je rodiče bezpodmínečně milují a milovat budou, ať se stane cokoliv.

No, to je asi vše, co jsem chtěla napsat. Přeju hezký začátek pracovního týdne a dál už tu mám jenom básničku.


KAM SE NIKDO NEDÍVÁ


V úkrytu a bez lidí,
kde mě nikdo nevidí,
anonymně, bez obav,
bez pomluv či špatných zpráv.

Tam, kde zatím není znám
facebook ani instagram,
kde si můžu, co chci psát,
před světem se schovávat.

Moje místo, moje zem,
proto stále chodím sem,
pátý rok a chci i dál
sdílet radost i svůl žal.

Bez přetvářky, bez lhaní,
pro mou radost ze psaní,
bez cenzury, formalit,
tady jsem tím, kým chci být.

Hraju si na dobrodruha

11. května 2017 v 10:27 | Chiarore |  Zápisky
Po dlouhé době jsem měla volný víkend a dokonce k němu připadnul i státní svátek, tak jsem se rozhodla, že nebudu sedět doma, a podívám se do světa. Jako cíl své cesty jsem si vybrala České Budějovice, kam se odstěhovaly už dvě z mých dobrých kamarádek. A jelikož jsem od přírody dobrodružka a romantička, zvolila jsem si cestu vlakem (fakt, že se bojím jezdit tak daleko autem a autobus byl dražší, vůůůůůbec nehrál roli).

Kam dál